Housátko

Co je to MBTI test se lze dočíst i na Wikipedii. Já jen řeknu, že se jedná o osobnostní test, který vás přiřadí do jedné z šestnácti skupin, podle toho jak vnímáte okolí, získáváte informace, zpracováváte je a jak s nimi nakládáte. Pokud znáte svůj MBTI typ, znáte i svůj temperament, který má čtyři skupiny: Idealisté, racionálové, hráči/řemeslníci, strážci/ochránci. Názvosloví se ale může v různých zdrojích měnit.

Já si dělala MBTI test asi před půl rokem a minulý týden znovu. A ačkoliv jsem ještě před půl rokem byla přesně na pomezí INFP(snílek) a INFJ(umělec) po půl roce práce na organizaci své práce mi vyšel čistý INFJ. Co to znamená? Že váš charakter se časem mění. Nijak radikálně, ale tím jak stárneme se projevují i naše druhotné preference. Nebo na něčem můžeme zapracovat a někdy i malá změna hodnot nás vychýlí na opačnou stranu.

O primárních a sekundárních preferencích v rámci MBTI pěkně píše i Michal Čakrt v těchto knihách:

• Typologie osobnosti – volba povolání, kariéra a profesní úspěch
• Typologie osobnosti – Přátelé, milenci, manželé, dospělí a děti

MBTI je podle mě jeden z nejlepších testů, které vám prozradí cosi o vašich preferencích. Ale ani 16 kategorií MBTI nemůže stačit na rozmanitost lidského druhu. A ačkoliv vám vyjde například, že jste introvert, nemusíte s tím souhlasit, protože i vy máte občas rádi společnost nebo open space kancelář, kde se pořád něco děje. Je třeba brát v potaz, že téměř nikdo nemá stoprocentní jednu preferenci na úkor zcela chybějící opačné preference.

Například, já jsem usuzující typ, který musí mít vše zorganizováno, naplánováno a všechno vědět včas, ale na stole a ve skříni mám většinou pěkný binec, který je typický pro vnímavý typ. MBTI tedy neříká, že jste čistokrevné to nebo ono, ale k čemu spíše tíhnete a napovídá vám tak, v čem tkví vaše přednosti.
Díky MBTI i snadněji pochopíte někoho blízkého. Dejme tomu, že vás zraňuje chladné chování vašeho partnera. Myslíte si, že vás nemá rád, protože to nedává najevo tak, jak si představujete. Dejme tomu, že jste cítící typ a zjistíte, že vás partner je typ myslící. Tento typ je praktický a analytický a naprosto nechápe, co se s vámi děje. Chybí mu empatie a svou lásku dává najevo tím, že vám opravil šuplík. Vy ale chcete, aby pro vás připravil romantický večer nebo něco podobného. Jelikož vy jste zase typ cítící vnímáte vše spíše srdcem a pocitově. Tudíž na sebe naráží dva typy s opačným zpracováním informací, kteří si navzájem nerozumí.
Na internetu se válí spousta informací o MBTI, v češtině ale jen omezené množství. Pro hlubší pochopení doporučuji mrknout na výše uvedené knihy. Ale ani potom nebudete žádní odborníci, spíše vám docvakne spousta věcí.

Nejlepší test v češtině je zde.
Následuje obrázek  mého výstupu tohoto testu. Podle tohoto testu jsem INFJ jako vyšitý. Takže, co odpovídá:

Můj výsledek MBTI

• Introvert – od malička jsem tíhla spíše k samotě. Ráda jsem si kreslila a nechtěla jsem chodit ven. V pubertě jsem se ale snažila zapadnou a začala jsem pracovat na své společenskosti. Došlo to tak daleko, že mě někteří pokládají za extroverta, protože prý ráda bavím a je mě všude slyšet. Pravda, ale je, že mě toto dovádění rychle unaví a nemůžu se dočkat domácí rehabilitace s knihou. Párty do noci většinou nevydržím, a pokud nejsem pod vlivem alkoholu, utíkám z nich mezi prvními. O všem dlouho přemýšlím, vše vstřebávám postupně a nemám ráda diskuse s mnoha lidmi najednou – vysává to ze mě energii. Raději mám rozhovory jeden na jednoho nebo v okruhu nejbližších přátel. A nejsem moc nadšená, když se mě lidé vyptávají na mé soukromí a chtějí pořád něco o mě vědět.
• Intuitiva – mám ráda nové věci a nové výzvy, i když se jich ze začátku děsím, těší mě, když mám volnou ruku a způsob práce závisí na mě. K rutinní práci utíkám, jen když potřebuji usadit na zem a cítit bezpečí. Úkoly se stejným postupem mě ale ubíjí. Mám tendenci se zahrabat v maličkostech a perfekcionismu, když dostanu úkol, který nabádá pečlivost. Lidé si pak myslí, že se v tom vyžívám, ale opak je pravdou: to není pečlivost, ale úzkostlivost, protože vím, jak umím být zbrklá. Tudíž vzniká paradox: jsem pečlivější při plnění úkolů, ke kterým nemám sklony, a úkoly jsou splněny většinou bez chybičky. Mnohem odvážnější jsem v plnění toho, co přede mnou nikdo nezkusil. Mnohdy sice pak narazím, ale to mě jen posílí a já jsem na sebe pyšná a při kladném výsledku z toho mám větší radost. Dívám se spíše do budoucnosti než abych vnímala přítomnost. Přitom do budoucnosti se dívám spíše s obavami, protože jsem pesimista a přítomnost si vůbec kvůli své preferenci neumím užít. Takže asi chápete, jak černé moje myšlenky jsou.
• Cítící typ – preference která je typická spíše pro ženy. Ano, to je ten vysmívaný šestý smysl, empatie, to je to, díky čemu tíhneme ke starostlivosti o druhé, ale také k diplomacii a k psychologickým oborům. Nemáme rádi hádky a dříve ve vztazích poznáme, že něco nefunguje, jak má. Často si klademe něco za vinu, i když to není pravda. To jsem. Ale na druhou stranu občas pracuji i jako analytik, což mě baví. A analýza je spíše typická pro myslící typ.
• Usuzující typ – musím mít vše zorganizované, nemám ráda, když mi někdo mění plány. Vše si dlouho dopředu zapisuji do kalendáře, dělám si finanční rozpočty, jsem všude mnohem dřív než musím, plánuji si víkendy, výlety, svůj volný čas. Když jsem naladěná na večer doma, nemám radost z hurá akcí. Většinou se jich neúčastním. Na druhou stranu jsem hrozný bordelář a občas propadnu okamžiku: něco vidím, musím to mít.  Jsem nervózní, když jsou důležité věci už uzavřené. Raději si u nich nechávám otevřené možnosti.

MBTI vám přinejmenším pomůže respektovat vaše slabé stránky a ujasnit si, v čem jste dobří a k čemu tíhnete. Mnoho z nás to podvědomě tuší, ale MBTI nám potvrdí, že jsme OK, nejsme neschopní na to a ono, ale prostě nám to nebylo dáno do vínku.

Proto, třeba nejsem nadšená z tvoření jakýchsi univerzálních osobností, kdy je například introvert nucený ať už sebou nebo jinými aktivně pořád s někým jednat, protože prostě musí mít skvělou i svou slabou stránku. Pak vzniká smutný případ toho, že introvert je nucen dělat něco, k čemu nemá preference, právě protože pro to nemá preference. Takový člověk se nebude cítit příjemně, bude se těmto úkolům vyhýbat a bude mít sotva průměrné výsledky. Naopak, pokud bude stejné úkoly plnit extrovert, bude si to užívat, protože využije svůj přirozený potenciál. Hádejte, kdo bude mít větší úspěch a bude šťastnější.

Samozřejmě, někdy nemáme zdání, co se v nás skrývá a podobná příležitost to může odhalit nebo je třeba zapracovat na tom, aby i introvert byl společenštější – mít svou vlastní kuklu celý život není ono. Ale z introverta nikdy extroverta neuděláte, ani naopak. Můžete být poměrně živý introvert a ostatní si vás tak spletou s extrovertem, ale vaše podstata zůstává stejná a v porovnání s pravým extrovertem bude jasné, kdo je kdo. V tom případě je daná příležitost ku prospěchu. Ale pokud jsme nucení věnovat se převážně činnostem typické pro naše sekundární preference, místo abychom se věnovali tomu, v čem jsme dobří, nikdy se nerozvineme a budeme nešťastní. Proč tedy nutit někoho, aby převážně používal své slabé stránky, místo toho, aby mu byl dán prostor využívat ty silné? Ne všichni sice mají štěstí, že si ale mohou vybrat své úkoly a směrovat svůj růst, ale vždycky se dá leccos ovlivnit, přinejmenším ve volném čase. Pozor, ať své slabé stránky nebo nedostatek příležitostí nezaměňujeme za strach nebo pohodlnost.

Není třeba být dobrý ve všem a vyčítat si to, v čem dobrý nejsem. Důležité je rozvíjet a využívat ty schopnosti, které nám byly naděleny a respektovat slabost v těch, které nám nadělený nebyly.

Titulní stránka knížky Špinavé triky a útoky v komunikaci

Pozor! Dlouhý článek o slovních fíglech

Nadpis mého příspěvku je stejný jako nadpis čtvrté kapitoly knihy Jak na „špinavé“ triky a útoky v komunikaci. Knížku jsem četla nedávno a je plná fajn triků a rad. Je sice zaměřená na obchodníky, ale se slovními padouchy se setkáváme všichni a mnohdy z nás udělají pěkné blbce.

Jelikož mě knížka zaujala, rozhodla jsem se si tady veřejně vypsat rady právě čtvrté kapitoly. Co si budeme vykládat, tím, že si tady já něco vypíšu a vy si to přečtete, se z nás nestanou guru ve slovní přestřelce, ale zapamatovat si dva tři fígle by už šlo. Rady jsou opravdu vypsané z knihy, má přídavná hodnota je tentokrát nulová, takže se ani v duchu neptejte, jestli to ta holka myslí vážně. Já vám ve vašem duchu stejně neodpovím.

Jo, a ještě jedna poznámka: nesnažte se používat žádné slovní triky na jakékoliv anonymy (týká se hlavně internetových diskusí), tam stejně vždycky prohrajete, protože takový anonym nic neriskuje a vždycky je král (ve skutečném životě to je většinou šikanovaný chudák) a vyhrát internetovou diskusi mezi anonymy je stejné jako vyhrát krypliádu: sice vyhrajete, ale pořád jste krypl. Jediná obrana je útočné anonymy ignorovat nebo takové diskuse přestat číst.

A poslední poznámka: V příštím článku se neobjeví výpisky z žádné knížky. Nechci svým blogem přece suplovat skripta

Mám malou knihovničku a množství knížek, které už z knihovničky přetékají. Do některých publikací jsem se ještě ani nepodívala, některé jsem zběžně prolistovala, o některých ani nevím, že je vlastním, a pak se najdou i ty, které jsem zhltla během dvou dnů. Mezi ně patři Bible egoistů.

Nenechte se zmýlit, není to příručka, jak se stát sviní na úkor ostatních. Jedná se o další z motivačních knih, které nás přesvědčují o tom, že myslet v první řadě na sebe není zločin ale nutnost. Ale to už víme všichni, jen ne všichni si to přiznáme.

Dá se najít pár příkladů, kdy je lepší myslet na druhé a něco obětovat, ale je nutné za to nést následky. Mnohdy se totiž stává, že lidé, kteří mysleli nejdříve na druhé, jsou přesvědčeni, že jim pak druzí automaticky musí taky vyhovět – na oplátku. Ale ouha, to že jste se něčeho kvůli někomu vzdali, je vaše rozhodnutí, jen vaše a nemůžete čekat, že se k vám ostatní budou chovat stejně.

Hned na začátku knihy jsou nám představeny tři kasty lidí:

1. Dav hlupáků – lidé, kteří bezmocně čekají na vůdce, kteří by jim řekli, v co mají věřit a doufat, co si mají myslet a co by si rozhodně neměli zapomenout koupit (většina z nás, ve větší či menší míře).
2. Prohnaní jedinci – to jsou ti, kteří se té role vůdců z radostí chopí a nezapomenou z ní těžit (nejen média).
3. Rozumní lidé (ne skromní a ušlápnutí) – to jsou ti, co zůstávají klidně a trpělivě stát stranou. Oni sami nejlépe vědí, co chtějí – a naprosto neomylně to také dělají. Bez ohledu na zákony a morálku.

Rozumní lidé se nikoho neptají na to, co smějí vykonat. Dělají to, co chtějí. Zatímco hlupáci se cítí provinile, když porušují přikázání prohnaných jedinců, žijí rozumní naprosto bezstarostně podle základního přikázání, které zní: „Nejprve já, teprve pak všichni ostatní.“

Seznámily jsme se ve škole, myslím, že to bylo kdysi ve čtvrté třídě. Tehdy jsme každý týden psali písemku, ve které jsme měli vyplivnout na papír, vše co víme o zrovna probraném živočichovi: krtek, včela obecná (tyhle tam byly určitě, další po mně jmenovat nechtějte). Už tehdy jsem se učivo chtěla naučit, vážně chtěla, ale nakonec na to nebyl čas, tak jsem si řekla, že si aspoň napíšu tahák. K napsání taháku jsem se dostávala o přestávce před hodinou, ve které se měla písemka psát.

A tak jsme se seznámily, já a moje prokrastinace.

Na střední škole bylo učiva tolik, že na otálení nebyl čas a moje stará kamarádka Prokrastinace se na čas vzdálila. Na vysoké škole se ale znovu přihlásila o slovo, a to zvláště při psaní diplomové práce.  V té době jsme si spolu hodně rozuměly. Vždycky, když jsem si měla sednout k učení nebo psát diplomku, se objevilo něco neodkladného, znáte to:

• Musím uklidit koupelnu, i když jsem na ni měsíc předtím nesáhla.
• Musím si udělat večeři, protože jsem dlouho neměla teplé jídlo.
• Po večeři si trošku odpočinu, s prázdným žaludkem se špatně přemýšlí.
• Zavolám babičce, nebudu přece nevděčná vnučka.
• Právě běží Simpsonovi, dám si pauzu.
• Musím se podívat na svoje oblíbené blogy, a znovu, a další kolečko.

Když jsem byla malá, často se mě „velcí“ ptali, čím chci být, až vyrostu. Nejdříve jsem odpovídala, že kouzelníkem, načež se na tvářích mých tazatelů objevil pobavený a trochu smutný úsměv, za kterým se mohlo skrývat „jen počkej za dvacet let“ nebo „taky jsem jim chtěl být“. Tenkrát jsem si myslela, že mi mou volbu všichni schvalují a že mě v ní budou podporovat, budu-li dost vytrvalá. Ve skutečnosti jsem neměla tušení, čím chci být – kouzelník mi přišel na mysl náhodou, protože tenkrát téměř každé dítě vykřikovalo název nějaké té živnosti a já si mezi nimi připadala tak nějak neschopně, už tenkrát jsem měla problém se stanovováním životních cílů Když jsem trochu povyrostla, našla jsem si na tu neustálou vlezlou otázku chytřejší odpověď: „chci být kosmonautem“, a přitom jsem věděla, že kosmonautem být opravdu nechci.

Tak jako každé dítě jsem mívala svoje záliby. Byly to většinou takové, u kterých jsem si vystačila sama, protože společnost druhých jsem nijak moc nevyhledávala.  Prostě kreativní dítě samotář, kterému jeho samota vadila až tehdy, když mu někdo řekl, že to není normální. Ale řekněte, co může být lepšího, než vstát v šest ráno, v čas kdy ještě všichni spí, a za pocitu jakési výjimečnosti si jít kreslit. A kreslit a kreslit až do oběda, protože takové dítě má času habaďej, do školy ještě nechodí, o rodinu se starat nemusí, nemusí myslet na budoucnost, ani na svou budoucí kariéru, a na to, že by se měl pořád vzdělávat tak, jak si to vyžaduje trh práce.

Přečíst zbytek příspěvku »

Včera jsem se vrátila celá rozradostněná a sociálně posilněná z jedné návštěvy. A ačkoliv mi všude vychází, že jsem introvert, myslím, že to je pravda jen do určité míry, protože bez delšího kontaktu s lidmi by se ze mě stala noční můra.  A jak jsem tak doputovala ještě za světla a vysoké koncentrace smogu domů, nenapadlo mě nic lepšího než si zapnout počítač a přečíst si novinky ve světě, doma, ve vesmíru, a v cizích hlavách pomocí blogů.

Jako první na mě vyskočil článek s titulkem Češi mají strach z budoucnosti, odborníkům už došly rady. A jelikož  nemá moje nálada problém sebou mrskat ode zdi ke zdi, tentokrát sebou mrskla na zeď pesimismus, černě zbarvenou a myslím i dost lepkavou, protože mě ta zeď nechtěla pustit a  zkazila mi pár hodin večera.  A já se začínám ptát: proč pořád novináři píší o tom, co všichni vědí a někteří se snaží  proti tomu bojovat?

Mno, odpověď je nasnadě. Když tak pročítám internetové diskuse, lidé si tam zvykli buď nadávat na jakoukoliv změnu nebo současnou situaci, pokud se článek týká jejich domova (protože pokud se napíše článek o někom zasloužilém úcty, pod článek se objeví tak 3 diskusní příspěvky.). V redakcích se zřejmě proto rozhodli pořádatí soutěž o co nejvíce diskusních příspěvků, a tak novináři píší jen o tom,  na co se lidi chytí, tudíž: zdražování, reformy, bankroty, smog, poplatky, nezaměstnanost, snižování dávek a příspěvků a Romové. Jako kontrast k tomu přidají příspěvky o nejluxusnějších hotelech světa, zrekonstruovaném bydlení kohosi, novém předraženém telefonu, který vás učiní šťastným, nebo módní přehlídce předního renomovaného návrháře. Lidi tak jsou na jednu stranu bombardování vyhlídkou na chudobu, další utahování opasků a život pod mostem ve stáří a na druhou stranu luxusním životem pár vyvolených. Rozezlení čtenáři si pak vybíjejí svou frustraci v diskusích, u piva nebo se snaží ubít každou jiskru optimismu, která se nad kýmkoliv z jejich okolí rozsvítí.

Ale k tomu nejsou potřeba čtenáři, stačí aby si takový labilní optimista jako já, neustále bojující proti černým myšlenkám, něco takového přečetl a sám se za deset let vidí pod mostem. Vzpomínám si na článek, který vyšel minulý týden, a kde se psalo, že už mají problém najít práci lidi, který je osmatřicet. Skvělé, říkám, já. Jen tak dál a jdu hledat nejbližší koleje.

Pesimisticky laděné články, které poukazují jen na to, co se nepovedlo, místo aby taky vypíchli něco, co se povedlo, to je cesta do pekla nebo do psychologické poradny.

Přečíst zbytek příspěvku »

I.

1.

Bude tady?

Ani si tu otázku nemusel pokládat. Filip moc dobře věděl, že prostřední sedadlo v první řadě bude obsazené; postava schovaná ve ztemnělém hledišti – dlouhé světlé vlasy, neodbytný pohled.

„Ženská zatracená. Nosí mi jen smůlu.“

Paranoidní pitomče, okřikl se v duchu.

Proč si musela vybrat zrovna jeho hry? Každý den, každý večer. Ty malé modré sondy v její tváři, pořád na něj přilepené. Cítil je, i po představení, v šatně, na cestě domů.

Proměnila jeho radost hrát v čas nejistoty.

Chodila na všechna jeho představení. I na ta, kde hrál vedlejší roli nebo jen štěk a objevil se na pár vteřin. Ty, ve kterých nehrál, nenavštěvovala. Navštívil pár takových her, aby se o tom přesvědčil.

Poprvé si jí všiml před dvěma měsíci. Tenkrát hrál v Někdo to rád horké, kde měl druhou hlavní mužskou roli, a ta si vyžadovala zpěv. Miloval zpěv a rád se předváděl. Divadlo mu dávalo obojí. Čím bláznivější nebo znepokojivější jeho role byla, tím více si jí užíval. A tady se většinu hry producíroval na vysokých podpatkách a v ženských šatech, skvělá exhibice.

Ten muzikál hráli už půl roku a nikdy neudělal jedinou chybu. Nezapomínal text a hry díky jeho improvizaci byly vždycky jedinečné.

Pak ale nastal zlom a on to začal kazit.

Stalo se tak ve scéně, kde se jeho postava hádala s jinou postavou. Hádal se  tam perfektně, to tedy jo. Ve skutečném životě se do hádek pouštěl nerad, ale na prknech si to dokonalé užíval. Nakonec přišla chvíle, kdy měl mít poslední slovo a hádku ukončit.   Ta chvíle obyčejně vyvolávala potlesk. Teď ale před tou krásnou větou, která měla jeho hereckého protivníka odrovnat, teď se podíval do hlediště a jeho pohled se rozbil o oči té ženy v první řadě. A on zapomněl. A místo, aby použil jedno z  improvizovaných kouzel, které ovládal, mlčel. Černá díra. Mozek v háji – Ahoj, kámo, sejdeme se jiný večer.

Po zbytek představení marně hledal svou sebedůvěru.

Byl přesvědčený, že od té doby nedokáže zahrát nic pořádně. Ve své hlavě se vrátil na začátek a stal se neschopným hercem amatérem. Za veselostí skrýval nervozitu, že zase něco zkazí, že mu dojde fantazie a on nebude vědět co říct. Že se zasekne na nějakém jednoduchém tónu, že ho zazpívá falešně.

Filip si byl jistý, že si jeho selhání všichni v souboru museli všimnout, jen slušnost, kamarádství a naděje, že je to dočasné, jim bránilo mu cokoliv naznačit.

Nechtěl tu ženu podezřívat, vážně nechtěl. Nepříjemný pocit, který ho zaplavoval, kdykoli si na ni vzpomněl, nebyl ještě důvodem pro to ji upálit na hranici jako čarodějnici.

To si vážně myslíš, že tě snad proklela pohledem? Vždyť nedělá nic jiného, než co ve své roli diváka dělat má. Dívá se. Vždyť se jen se dívá.

Filip ji přesto začal nenávidět.

Ještě než začalo představení, uvažoval, že se podívá skrz staženou oponu, jestli tam opravdu je. Ale ono opravdu nezáleželo na tom, jestli se o tom přesvědčí o dvě minuty dříve.

Dnes to nepokazí. Kašle na to, jestli tam bude. Bude dělat, že ji nevidí.

Jako kdyby sis to neříkal už tisíckrát, jako kdyby to někdy pomohlo.

Možná by si s ní měl promluvit.

A nesliboval sis to už někdy?

Teď to ale udělá.

Počkáš si na ni před divadlem a zeptáš se jí:  Hej, dámo, můžete stáhnout prst z toho tlačítka delete, které mi maže text z hlavy?

Dneska byla premiéra nové hry. Napsal ji jeho kamarád scénárista, který do divadla pravidelně přispíval svými kusy. Vždycky měly obrovský úspěch. Byla to sázka na jistotu. Milan psal, Filip hrál – úspěch zaručen. Až donedávna.

Ta dnešní hra byla komedie, dost sarkastická a dost pravdivá. Tohle byla hra pro jeho sortu, jeho generaci, dvacetiletých studentů pohrdajících pokryteckými hodnotami. Tu hru žral už po prvních třech stránkách scénáře.

Hlavní roli nemohl hrát nikdo jiný. Bude to bomba, bude to díra do hlavy všem sucharům a vrchním blbcům, co si myslí, že můžou řídit svět.

Bylo to politicky a morálně nekorektní. Bylo to perfektní.

Tohle nehodlá zkazit.

Hra začala. Velký Filip, mistr předstírané veselosti a sebejistoty kráčí na jeviště.

Automaticky se podíval na její místo, nemohl si pomoct.

Vypadala skvěle. Její obličej ho upoutal jako první, když se podíval do publika.

Mrcho!

Všechna předsevzetí utekla. A on zapomněl slova hned u druhé věty.

Přečíst zbytek příspěvku »

Trapani, Sicílie

Na cestování je báječně jedna věc: člověk přijde do styku s jinými lidmi než s Čechy. A co více, Češi úplně vymizí z jeho života a on je obklopen samými cizinci. Jaká krásná příležitost pro srovnání.

Při vystoupení z letadla pro mě prvním šokem bylo vedro. Čekala jsem, že na Sicílii bude horko, ale to, co sálalo z betonu mě málem zabilo. V tu chvíli jsem zavzpomínala na předešlý příjemný večer v Bratislavě a pohodlnou procházku podél Dunaje. Moje velmi inteligentní „já“ mi už ráno napovědělo, že bude lepší převléct se do kraťas, ale kvůli chladnému slovenskému ránu si nechat aspoň bundu (nemusím připomínat, že po celou dobu pobytu zůstala zapomenutá ve skříni).

První konfrontace s rozdílnou a výraznou povahou Sicilčanů (nebo, jak je správně nazvat) se odehrála před letištěm, kde jsme čekali na autobus do Trapani. Přiběhl řidič a začal svolávat „hloupé“ turisty. „Trapani! Trapani!“ žádný překlad jsme nepotřebovali. Kolik řidičů by u nás takhle cizince správně nasměrovalo. Hádám, že většina autobusů by odjela s tím, že prostě cestující mají smůlu, že se včas nezorientovali.

Přečíst zbytek příspěvku »

Žijeme ve zvláštní době. Internet prostupuje našimi životy jako pavučina a dá se říct, že pokud nežijete někde v pastoušce v horách, bez sítě se neobejdete. Pokud totiž nejste odtržení od civilizace, tak dřív či později něco od internetu potřebujete – dokonce i moje babička si zvykla luštit křížovky přes síť a maminka, ačkoliv sama se bojí i elektronické myši, po každém výletě svých ratolestí vyžaduje prohlídku fotek vystavených na webu.

Málokdo si uvědomuje jako zbraň do rukou síti dává, když o sobě cokoliv zveřejní. Takže na jednu stranu se setkáváme s lidmi, kteří odmítají vystavit na webu skoro i svou přezdívku a na druhou stranu tady jsou lidé, kteří oznamují každý nákup trenek.

Přečíst zbytek příspěvku »

Znáte ten pocit, kdy je potřeba něco změnit, kdy jsou koleje tak vyježděné a známé, že se vám zdá, že vaše každá další jízda je pomalejší?

Já tento pocit zažívala v práci poslední roky. Cítila jsem osobní úpadek, stagnaci nebo ještě hůř – krok vzad. Zároveň mě na mém místě drželi lidé, které jsem znala a kteří se pro mě stali druhou rodinou. Lidé, které každý den potkáváte s jistotou, že tam budou.

Byla to jistota, bezpečí, lidé, to známé, co mi bránilo odejít, a co mě zároveň vyhánělo.

Nakonec jsem se se zaměstnáním, které jsem měla téměř pět let, opustila.

Přečíst zbytek příspěvku »